Ústí a Brdo u Staré Paky

Místa předků babičky Anny Povrové




Ústí u Staré Paky


      Ústí označované také jako Ústí u Staré Paky je vesnice, dnes část obce Stará Paka v okrese Jičín. Nachází se v údolí řeky Olešky asi 2,5 km západně od Staré Paky. Za první zmínku o obci se považuje přídomek panoše Jana Předslavce z Ústí zmíněný roku 1414. V té době stála nad soutokem tvrz a celá osada patřila k bradleckému panství. Na místě tvrze dnes roste památný strom Předslavská lípa. V průběhu 15. a 16. století se měnili majitelé osady tak, jak se měnili majitelé panství. Na počátku 16. století je zapsána jako majetek rodiny Valdštejnů. V roce 1540 se stal pánem Mikuláš Trčka z Lípy, v roce 1569 je připojena, tak jako Bradlec, k panství kumburskému.

      Postrádáme zde sakrální objekt kostela nebo kaple, je zde pouze menší výklenková kaplička.

      Obyvatelstvo se živilo zemědělstvím a ručním tkalcovstvím. Zemědělství mnoho nevynášelo, proto i chalupníci a menší rolníci stavěli na zimu do světnice tkalcovské stavy a tkalcovali. V jejich životech nastal průlom, když v roce 1858 byla zahájena doprava na pardubicko-liberecké dráze. Mimo ní byla ještě tenkrát v Čechách dráha přes Brno, Olomouc, Pardubice a Prahu. Přestaly jízdy formanů do Brna a do Vídně s plátny utkanými v tomto kraji. Lacinější bavlna začala vytlačovat len i z domácí spotřeby, ruční tkalcovny upadaly s přibývajícím počtem továren a když v roce 1870 byla zde postavena továrna, zdejší tkalci postupně přicházeli o práci.
Brdo u Staré Paky


      První písemnou zmínkou o Brdě je zápis v zemských deskách z roku 1542, kdy je zmiňováno jako součást kumburského panství. Založení vsi lze odhadnout na dobu kolem roku 1300, do doby založení Kumburku. Název pochází z původního významu slova brdo. Největšího rozkvětu se Brdo dočkalo v 19. století, s rozvojem tkalcovství. Po celou historii bylo základním zdrojem obživy obyvatel zemědělství, vzhledem k málo úrodné červené půdě, typické i pro celé okolí. Bylo ale obživou nelehkou. Obec Brdo se nachází v členitém terénu jihozápadně od Staré Paky, k níž je správně přidružena. Postrádáme zde sakrální objekt kostela nebo kaple.
Robousy


       Název Robousy (staročesky Rébusy) je odvozen ze slova „rob“, což bylo označení pro nevolníka, sluhu, v podstatě tedy poddaného, takže Robousy byly ves obývaná poddanými lidmi, která patřila tomu kterému majiteli panství.
       Z roku 1357 je připomínán jakýsi Bohuněk Líčeň, vladyka z Robús. V roce 1380 je pak uveden „Joh. Pleb. Robuss“, znamenající, že Jan byl plebánem Robouským (neboť Robousy a Zebín byly kdysi plebániemi, což byly církevní správní obvody, v nichž byl ustanoven kněz, zvaný plebán, pečující o věřící)
       První písemnou zmínkou o Robousech je zápis v zemských deskách z roku 1542, kdy je zmiňováno jako součást kumburského panství. V roce 1490 pak zapsáno „Robúsy“. V roce 1542 zapsán „hrad Kumburgk a ves Robausy“, v roce 1608 „hrad Kubrugk, dvůr Robauský a tvrz Radim“.
       Robousy patřily od roku 1542 pod panství Kumbruk. Majiteli tohoto panství byli ve 14. století Markvartici z rodu Vartemberků, pak v 15. a 16. století Trčkové z Lípy a krátce na to v letech 1607 - 1620 Smiřičtí. V letech 1622 - 1634 pak Albrecht z Valdštejna a nakonec Trautmansdorfové.
Obec Robousy měla kdysi významné postavení, neboť zde existovala rychta. V čele rychty stál rychtář, jmenovaný vrchností, který býval částečně osvobozen od roboty. Rychtář někdy provozoval i některou živnost, např. krčmu, pekařství, řeznictví apod. Zodpovídal za chod obce, vodil poddané na robotu, rekruty k odvodu, snoubence na vrchnostenskou kancelář, sepisoval smlouvy, sbíral desátky na faru, vyřizoval drobné spory sousedů a měl na starosti soupisy obyvatel a majetku a dodávky pro vojsko. Funkce rychtářů byla zrušena v roce 1848, současně se zrušením roboty. Namísto rychtářů byli pak do čela obce postaveni starostové, kteří byli voleni obyvateli obce. Funkce starostů v obci pokračovala i po 1. světové válce a po roce 1945 se o chod obce staral místní národní výbor až do roku 1976, kdy byly Robousy přičleněny k Jičínu. Dnes je obec spravována městským zastupitelstvem v Jičíně, jehož jedním členem je i zastupitel zvolený obyvateli Robous.
       Při sčítání lidu v roce 1921 bylo v Robousích napočteno celkem 613 obyvatel a 95 domů. Dnes se počet obyvatel snížil, ale vzrostl počet domů.
Příkrý


       První písemná zmínka o Příkrém pochází z roku 1623. V roce 1634 je zmiňována krčma v Příkrém. V té době (1635) odvádělo desátky 23 osob faře semilské. Po roce 1754 je připojeno panství jesenské, kde ležel Škodějov, k panství semilskému, které od roku 1824 patřilo K. A. Rohanovi a v roce 1852 byl Škodějov připojen k Příkrému.
       Za Marie Terezie, zhruba kolem roku 1751 byla postavena zvonice v Příkrém. V roce 1812 byla v Příkrém ustanovena exkurentní škola, v roce 1838 pak samostatná škola. V roce 1841 již školu navštěvovalo 87 dětí, přičemž 21 dětí z obce do školy nechodilo. V roce 1881 již navštěvovalo školu 134 dětí. V té době (1869) měla obec Příkrý 721 obyvatel.
       V roce 1866 byla postavena silnice přes Příkrý, která spojovala Semily s Vysokým nad Jizerou. S dobrým dopravním spojením na Semily souvisí i vznik brusírny korálů v místech dnešní továrny CHALKO, kterou založil v roce 1884 Čeněk Novotný. Ale již brzy po založení, v roce 1896 byla brusírna v souvislosti s rozvojem textilního průmyslu, v jinak velmi chudém Podkrkonoší a zejména v Pojizeří změněna na mechanickou tkalcovnu se 40 stavy. Význam tkalcovny a její úspěšnost dokládá skutečnost, že již 4 roky po vzniku tkalcovny byla rozšířena na 150 stavů a po požáru v roce 1909 byla vybudována tkalcovna nová se 314 stavy, ve které byl v roce 1927 vyráběn široký sortiment textilních výrobků - damašky, froté, utěrky, stuhy, knoty, ponožky, šněrovadla, punčochy, leštěné příze, lepené stuhy. Pracovalo zde na 240 pracovníků ve dvou směnách nejenom z Příkrého, ale i z Bozkova, Škodějova, Nouzova, Cimbálu a Bitouchova. Továrna v té době poskytovala mnoha lidem práci a byla pro obec i okolí velmi důležitá. Přesto se její vliv ve výstavnosti obce příliš neuplatnil.
       V roce 1924 byl v horní části obce obecní chudobinec, v roce 1931 pak zavedena elektřina. V poválečném období byla rekonstruována tkalcovna a v roce 1949 založeno JZD. V roce 1953 bylo započatu s výstavbou kravína. V roce 1957 byl vybudován rozvod pitné vody v obci.
       V roce 1950 však již měla obec pouze 422 obyvatel a tento počet nadále klesal. V roce 1965 tkalcovna se 190 mechanickými stavy zaměstnávala 79 pracovníků a v roce 1970 měla obec již pouze 340 obyvatel. V roce 1970 bylo započato s výstavbou čistícího a čerpacího zařízení na Vošmendě pro dodávku pitné vody do Semil. V roce 1980 má obec již jenom 290 obyvatel a význam továrny poklesl ve srovnání s rozsáhlou sítí středních a větších textilních továren v údolí Jizery.
Semily


      První písemná zmínka o Semilech, resp. o farním kostele, je z roku 1352, a dá se tedy předpokládat, že obec samotná existovala již dříve. V Semilech sídlila šlechta, která zde pravděpodobně na Koštofranku vystavěla tvrz a později u Jizery dvůr a nakonec na počátku 18. století zámek. V roce 1542 se majetkové poměry ustálily a Semily se dostaly do vlastnictví rodu Smiřických ze Smiřic. Později přešly do rukou Albrechta z Valdštejna, který je v roce 1628 postoupil do zástavy Mikuláši Desfoursovi, jenž je roku 1635 získal do dědičného vlastnictví. Byly pak v majetku Desfoursů až do roku 1748, kdy byly prodány hr. Františku Václavu Caretto-Millesimo, zeti Ferdinanda Desfourse. Panství bylo v roce 1754 ještě rozšířeno o statek Jesenný a Škodějov. Roku 1810 prodal Josef Caretto-Milesimo semilské panství podnikateli Jakubu Veithovi, který se zde za kontinentální blokády snažil zavést výrobu řepného sirobu. V roce 1824 koupil Semily Karel Alain Gabriel kníže Rohan, vévoda Montbazonský a Bouillonský. Zámek Rohanové od roku 1850 pronajímali státním úřadům, jako okresnímu hejtmanství, okresnímu soudu, bernímu úřadu aj.
      Město na přelomu let 1898/1899 za 270 tisíc zlatých koupilo část velkostatku včetně zámku, pivovarů a lesů, čímž si vytvořilo podmínky k dalšímu růstu. Nezbytnou přístavbu zámku si již nemohlo dovolit a prodalo jej proto roku 1924 státu. Ten jej využívá dodnes. Po zrušení okresních úřadů v roce 2002 je mj. sídlem Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových. Semily se staly pověřenou obcí 3. stupně s 21 spádovými obcemi. Roku 1939 se se Semilami sloučila obec Podmoklice a v roce 1964 byly připojeny také Bítouchov a Spálov.
      Název Semily se ustálil až v polovině 19. století, od kdy se také pro městečko Semily, jak je od neznámé doby nazýváno, již trvale užívá označení město. Na starších mapách a dokumentech najdeme i tvary Semil, Semill, Semile či dokonce Seemühl. Od čeho je jméno odvozeno, se můžeme jen dohadovat – podle jazykovědců by mělo označovat osadu „semilů“, tj. lidí, kteří jsou milí nebo kteří se líbí. Obyvatelstvo se živilo zemědělstvím a řemesly, zejména zpracováním lnu a bavlny a tkalcovstvím, od poloviny 19. století v továrnách.
Bozkov


      První písemná zpráva o podkrkonošské obci Bozkov pochází z roku 1356. Tehdy Havel Húba z Lemberka daroval klášteru Hradiště nad Jizerou kus lesa, ve kterém mniši založili farnost u Panny Marie v Bozkově. Koncem 14. století patřil Bozkov k navarovskému panství Valdštejnů, jehož dalšími významnými držiteli byli Smiřičtí ze Smiřic a od roku 1622 i sám Albrecht z Valdštejna. Jako úhradu za vojenské pohledávky získal Bozkov v roce 1635 hrabě Mikuláš Des Fours. V držení tohoto rodu zůstal Bozkov do roku 1748, kdy bylo semilské panství i s Bozkovem prodáno hraběcí rodině Caretto - Millesimo. V roce 1824 získali Bozkov sychrovští Rohanové.
      Roku 1923 byl Bozkov povýšen na městys. První písemná zmínka o škole a učiteli sahá až do roku 1749. Nynější školní budova byla předána do užívání v květnu roku 1876. Za svou existenci prošla mnoha proměnami, ale stále slouží svému původnímu účelu.
      K historii Bozkova patří i Sejkorská kaplička, která se stala poutním místem. V jejím sousedství se nachází známá Masarykova vyhlídka, odkud je úchvatný pohled na Kozákov, Bozkov i na část Krkonoš. Právě z těchto míst se rozhlížel po krásách českých prezident T.G.Masaryk při své návštěvě Semil.








Zpět na 1.stránku

Zpět na úvodní stránku (kontakty)